Vyhledat dílo podle

Jana Pivovarníková se narodila 3. března 1949 v Bratislavě. V letech 1964-68 studovala na Střední škole uměleckého průmyslu v Bratislavě, na oddělení grafiky. Ve studiu pokračovala na Filozofické fakultě UK, obor dějiny umění, kde absolvovala r. 1974. Cestu k malířské tvorbě otevírá kresba. Nejčastěji řeší téma hlavy v mnohých variacích. Poukazuje na úsilí o uchopení čistého tvaru v jednoduché linii. Kresby perem a tuží předznamenávají v expresivní zkratce malířský program, nejdříve v technice tempery a později v olejomalbě, ve kterých se soustřeďuje na problém vztahu světla a barvy. Tlumočníkem jejich vnitřních pocitů je barva. Od druhé poloviny osmdesátých let se stále častěji vyskytuje motiv pútničky, jezdkyně, dvojice. V devadesátých letech ztvárňuje tyto motivy také v bronzové plastice.
Malířské variace na téma ženy směřující k podstatě, k uplatnění vlastní představivosti. Postava ve vztahu k prostoru vyzařuje vnitřní světlo. Jindy vytváří figurální motiv, symbiózu s prostorem, směřuje za hranice obrazové plochy ke katarzii. Motiv otvírá možnosti malířského zpracování v nových souvislostech. Jde jí o zobrazení určité situace, která vyrůstá z pocitové vrstvy vědomí. Lidská postava vstupuje do interakce jen s prostorem, kde neplyne čas. Malířka hledá co nejadekvátnější zpřítomnění lidského osudu. Její práce směřují k podstatě lidské existence a navozují chvíli pro meditaci.

PhDr. Klára Kubíková

Obrazy Jany Pivovarníkové představují osobitý pohled do nitra autorky. Považuji je za formu léčivé sebereflexe, která je zároveň zhmotněnou meditací, nebo přesněji záznamem a současně i výsledkem Janiných meditací. Snové krajiny ovládané Mesiášem a nehmotné bytosti, které tyto krajiny osidlují, mají nepopíratelný charakter osobní a velmi intimní výpovědi o vlastní existenci. V tomto smyslu je možné její díla částečně vysvětlit na základě pojmu individuální mytologie, který se v moderním umění výrazněji prosadil v 80. tých letech 20. století a částečně opisuje úsilí jednotlivých autorů vyrovnat se s vlastním nitrem, s tím, co je imanentní, osobní, konfrontované s okolním světem, vyjádřené malbou prostřednictvím symbolického jazyka či rozmanitých výtvarných prostředků. Kůň je ambivalentním archetypálním symbolem, který může představovat slunce i měsíc, život i smrt, světlé i temné bytosti. Bílý kůň symbolizuje světlo, intelekt, moudrost, mysl, rozum, urozenost a dynamickou sílu. Domnívám se, že kůň na Janiných obrazech nejvýrazněji představuje mužský princip, mužskou plodivou sílu, konfrontovanou s osamělou ženou, pokojnou, ztišenou, meditující o okolním nereálném světě. Kůň může zároveň představovat symbol magických sil věštectví, který posouvá ženu, která ho provází, či dokonce někdy na něm i sedí a putuje s ním, do roviny Ženy věštkyně a odkazuje nás na intuici, jako jeden z charakteristických projevů ženské energie k vnějšímu světu. Žena sedící na koni je symbolem intuice vládnoucí nad rozumem. Obrazy představují sjednocení obou protikladných sil. Rozum a intuice reprezentují sjednocení protikladů cointidentia opositorum jako formu existence měnícího se světa. Prostor, ve kterém se tyto tajemné příběhy sjednocení odehrávají, je světem snu, podvědomí či otevřeného vědomí, které dokáže vnímat i neviditelné. Jeho hloubka evokuje noční oblohu osvětlenou chladným světlem hvězd a měsíce.

Mgr. Peter Kršák